Jak na bylinkovou zahrádku? Klasicky, nebo od lesa?

Odpradávna lidé využívali vlastnosti i léčivé účinky bylin, které v jejich okolí přirozeně rostly. I my dnes používáme bylinky zejména v kuchyni či když si chceme ulevit od nějaké choroby. Mít jich po ruce co nejvíc, a to zejména v čerstvém stavu, a případně si i nějaké nasušit do zásoby na zimu, je možná vysněná představa většiny z nás. Pokud máte k dispozici zahrádku či alespoň volný prostor u domu, můžete si založit bylinkovou zahrádku sami a vysadit do ní vámi nejvíce využívané byliny, které vám tak budou růst na dosah.

Založení bylinkové zahrady
Je libo spirálu?

Než začnete se založením bylinkové zahrádky, je dobré si rozmyslet, jakou cestou se dáte. Jestli klasickou v rovném terénu, anebo jestli na to půjdete od lesa a vybudujete si rovnou bylinkovou spirálu, která oproti klasickému rovnému záhonu poskytuje každé bylince ideální podmínky pro její pěstování. Některé vyžadují půdu vlhkou, jiné sušší a písčitou a spirála vyplněná zeminou s různými poměry jílu, humusu a písku jim toto dokáže zajistit. Je to vlastně malá zídka nejčastěji z kamenů zatočená do tvaru spirály a stoupající do kopce. Dobře zvolená orientace na světové strany zajistí požadované sluneční světlo pro jednotlivé druhy. Kameny do sebe kumulují teplo a různě propustná půda zase udržuje požadovanou vlhkost, díky čemuž vzniknou na spirále místa s různým mikroklimatem. Na nejnižším místě spirály je půda nejvlhčí, směrem nahoru vlhkosti ubývá a v nejvyšších místech se nachází půda pro suchomilné byliny. Specifickou výhodou tohoto typu „záhonu“ je i to, že se na něj vejde mnohem více bylin než na rovinatý terén a zároveň se může stát ozdobou celé zahrady. Jako nejvhodnější místo pro bylinkovou spirálu se jeví slunné stanoviště, kam to budete mít z kuchyně, co by kamenem dohodil, a tak si budete moct při vaření „načesat“ čerstvých bylinek, co hrdlo ráčí. Čím větší spirála bude, tím jednodušeji na ní vzniknou rozdílné mikroklimaty. Z toho důvodu se doporučuje průměr minimálně dva metry a výška alespoň jeden metr, nejméně však 60 cm. Nejvyšší bod spirály by měl být orientován na jih, protože tady se bude dařit bylinkám náročným na hojnost slunečního svitu. Pro základy spirály je nejvhodnější použít kámen, jako alternativu jde ale použít i dřevěnou kulatinu nebo cihly, ze kterých se staví velmi dobře..

Stavba spirály

Stanoviště, které jsme si pro bylinkovou spirálu vybrali, předem upravíme tím, že odkopeme travinu a vrchní vrstvu zeminy přibližně do dvaceti centimetrů. Půdu důkladně odplevelíme, případně použijeme pod stavbu netkanou textilii, abychom zamezili přístup plevelu na záhonek. Poté započneme se samotnou stavbou, a to nejprve v nejnižší části, od které spirálu postupně navyšujeme. Po každém položení kamene, cihel nebo jiného materiálu se ujistíme, že se neviklá a eventuelně podložíme. S tím, jak se spirála rýsuje, ji postupně vyplňujeme hlínou. V nejnižší části použijeme zeminu promíchanou s kompostem v poměru 1:1, aby dobře udržela vlhkost. Střední část naplníme zeminou bez kompostu nebo jen s malým množstvím. V nejvyšší části smícháme hlínu s pískem, abychom vytvořili písčitou půdu pro suchomilné byliny.

Bylinky na bylinkovou spirálu

V nejnižší části spirály bude ideální místo pro měsíček, lichořeřišnici nebo mátu. Střední část svědčí petrželce, heřmánku, pažitce, meduňce nebo koriandru. V nejvyšší a nejsušší části se bude dařit bylinám ze Středomoří, jako jsou bazalka, oregano, tymián, rozmarýn, levandule, majoránka nebo šalvěj.

Byliny, bez kterých se neobejdete

Měsíček lékařský

Už od starověku je měsíček zařazován mezi koření, občas jím bývá nahrazován drahý a vzácný šafrán. Užívá se buď samotný nebo v čajových směsích při chorobách žlučníku a žlučovodů, zánětech žaludku a střev, močového měchýře atd. Zevně se měsíček používá proti zánětlivým onemocněním pokožky, při zánětech nehtového lůžka, omrzlinách, drobných popáleninách a také podporuje rychlejší hojení ran. „Sluníčko“, jak se měsíčku přezdívá, nachází uplatnění zejména v léčebné kosmetice, kde v podobě pleťové masky, krému a vody čistí a zvláčňuje pleť. Jeho jasně oranžová barva má využití při výrobě mnoha potravin. Přibarvují se s ní například másla a sýry. Měsíček patří společně s heřmánkem mezi jednoleté byliny. Když se rozhodnete pro jejich pěstování v zahrádce, stačí vám si je pořídit jen jednou a ze semínek si napřesrok vypěstujete vlastní sazenice. Jeho lákavé květy vábí včely i motýly.

Heřmánek pravý

Latinský název Matricaria chamomilla je odvozen od slova mater (matka), respektive matrix s významem děloha, zřejmě podle dutého květního lůžka nebo podle toho, že je bylina užívaná také k léčení ženských nemocí. Český ekvivalent heřmánek pochází z latinského armanilla s přidáním počátečního "h-" (staročesky taktéž ormánek). Z heřmánku si můžete vařit čaj, který léčí malomyslnost, zklidňuje žaludek a působí proti nadýmání. Bylina je protizánětlivá nebo si z ní můžete připravit zklidňující koupel. V zahradě slouží i jako přirozený lapač mšic.

Meduňka lékařská

Latinský název meduňky melissa je odvozen z řeckého slova včela. Pěstuje se totiž často v blízkosti včelínů a sadů k přilákání včel. Řekové melisse pro její léčivé vlastnosti říkali „potěšení srdce“, švýcarský lékař Paracelsus ji zase nazval „elixírem života, protože věřil, že tato bylina dokáže člověka doslova postavit na nohy. V roce 1696 se píše v příručce Londýnský lékárník: „Meduňka podávaná každé ráno obnoví mládí, posílí mozek a osvěží ochablou povahu.“ Tento názor dosvědčuje i to, že ve 13. století patřila meduňka k pravidelným ranním čajům a její užívání dopomohlo k dlouhověkosti například princi Llewelynovi z Glamorganu, který se dožil úctyhodných 108 let, anebo jistému Johnovi Husseyovi z Anglie, který zemřel ve 116 letech poté, co předchozích 50 let snídal meduňkový čaj s medem. Meduňka zklidňuje a dokáže rozptylovat melancholii s můžete si z ní i připravit sirup pro lepší spaní. Čaj navíc zmírňuje chronický zánět průdušek, nachlazení, bolesti hlavy a pomáhá k lepšímu trávení. Čerstvé listy meduňky se přidávají do ovocných salátů, želé, krémů či nápojů, anebo do omáčky k rybám či dp majonézy. V kosmetice se nálev z listů užívá k napařování obličeje a k mytí vlasů. Listy je možno také zklidnit místa po štípnutí hmyzem.

Šalvěj lékařská

Šalvěj neboli babské ucho je vytrvalá všestranná bylina polokeřovitého vzhledu. V naší kuchyni se jako koření používají čerstvé nebo sušené listy, které se svou nahořklou a mírně trpkou chutí hodí zejména k vepřovému a telecímu masu, do omáček, nádivek i k ochucení sýrů. Šalvěj v podobě čaje nebo kloktadla je perfektní pomocník v boji proti bolestem v krku a kašli, protože má antibakteriální a antivirotické účinky. Pomáhá při žaludečních, střevních a žlučníkových potížích a nadýmání. Šalvěj může ve vyšších dávkách nebo v kombinaci s alkoholem působit toxicky. Už ve starověkém Egyptě patřila k léčivým bylinám a od 9. století se začala ve velkém pěstovat v klášterních zahradách. Vyžaduje propustnou půdu a slunné stanoviště, přičemž aby vám vydržela několik let, je třeba ji před zimními mrazy chránit přikrývkou z vrstvy hlíny, jehličí nebo listí. V kosmetice se používá pro své stahující a dezinfekční schopnosti. Pleťová voda ze šalvěje léčí problematickou pleť a akné. Pro její protizánětlivé účinky se výtažky ze šalvěje přidávají do ústních vod a zubních past a zároveň se doporučuje i žvýkání čerstvého listu při zánětech dutiny ústní.

Kopřiva dvoudomá

Kdyby se vám náhodou stalo, že kopřivy nějakým nedopatřením obsadí jedno z pater vaší bylinkové spirály, předtím, než je začnete systematicky vyhánět, žehrat nad tím, že se jich nemůžete zbavit a spílat jim „ty nezmare pálivý“, zkuste se na ně pro jednou podívat jako na byliny, kterým se právem přezdívá „královny lučních bylin“. Nejenže zjara aby člověk mladé lístky kopřiv do velikonoční nádivky pohledal, ale právě zjara neváhejte a uvařte si z kopřiv čaj, který pročišťuje organismus, čistí krev a pomáhá při astmatu, jaterních i ledvinových chorobách. Očistnou kopřivovou kúru ale dodržujte maximálně po dobu tří týdnů. Bylinář Mathioli si ve svém herbáři ke kopřivě poznamenal: „Kopřivy jsou tak obyčejné, že je můžeme poznati a ucítiti pouhým dotekem i po tmě a v noci, načež není zapotřebí, abychom je obšírně popisovali.“ Latinský název urtica je odvozen od slova „uro“ s významem pálit. Už moje prababička věděla, že léčivé účinky kopřivy lze využít i na zevní část těla, když si dávala obklady z kopřiv na revmatické nohy. Kopřivové koupele a obklady se totiž užívají na bolest kloubů, dnu, artritidu či zúžené cévy. Co se týče gastronomického využití kopřiv, kromě přidávání do nádivek či jarních polévek se z nich dá uvařit i kopřivový špenát a čerstvě nasekané listy jsou také důležitou součástí potravy drůbeže, zejména mláďat kachen a hus. V dnešní době dokonce existují i kopřivová piva.

V drogerii nachází uplatnění při výrobě šamponů. Jednou z Mathioliho velmi zajímavých, ale dnes již zřejmě málo využívaných rad ohledně kopřivy je i tato: „Chtěl-li by někdo jistě věděti, je-li živ či mrtev, vezmi žahavé kopřivy, přilož mu je na rameno, na hnát nebo na tvář a nech je tam chvíli ležeti: zardí-li se kůže a naskočí pupenec, tehdy má ten člověk v sobě duch života…“