Zákonitosti starých zahrad aneb rostliny mají svá daná místa

Za časů našich prababiček lidé žijící hlavně na venkově přisuzovali bylinám, keřům a stromům významné vlastnosti a dobře věděli o jejich léčivých účincích, o kterých my dnes už většinou máme jen povšechné tušení. Výběr bylin, květin či dřevin, jež do svých zahrádek vysazovali, nebyl zcela nahodilý a měl svá pravidla daná víceméně tradicí předávanou z generace na generaci. Pojďme si teď oživit tyhle zákonitosti a možná budete překvapeni, až odhalíte, jaké poklady na své zahrádce vlastně máte.

Černý bez jako hromosvod a rodová lípa

I v dnešní době můžete zejména ve starších zahradách na vesnicích vidět pozůstatky tradičních struktur toho, jaké místo která rostlina či bylina zaujímala. Proč roste šeřík či černý bez zrovna tamhle a proč jsou pivoňky kolem plotu nejen kvůli tomu, že krásně voní. Důležitý byl už prostor mezi brankou a domem, a sice v tom, že symbolicky tvořil jakýsi předěl mezi domovem a okolím. Z toho důvodu musely rostliny v něm vysázené plnit kromě okrasné funkce také funkci ochrannou, popřípadě byly užitečné i tím, že byly jedlé. U vstupu do domu tak můžete na tradičních zahradách často vidět keře šeříku či jeřábu (Slované zasvětili jeřáb bohu Perunovi a měl pro ně kultovní význam), které měly ochraňovat domácnost před zlem. Květiny často pěstované na předzahrádkách jako například zvonky, hvozdíky, kopretiny, lilie, kosatce a růže se pojí s tzv. mariánským kultem (uctíváním Panny Marie) a oslavou Boha. U plotu tradičně rostly keře jasmínu, hlohu či šípku. Blízko obydlí stávala většinou košatá lípa – tradiční rodový strom Čechů. Žádné stavení se dříve neobešlo bez keře černého bezu, kterému bylo přisuzováno, že dokáže dům ochránit před úderem blesku.

Černý bez - s ním, nebo bez?

Ještě dnes roste na venkově téměř u každého stavení a naši předkové moc dobře věděli, proč se jim pěstování bezinek, koziček, smradinek či psího bezu (všemi těmito lidovými názvy byl bez nazýván) mnohonásobně vyplatilo. Neb jak praví staré přísloví: „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni.“ Jeho léčivých vlastností si lidé natolik vážili, že dávali novomanželům jako svatební dar malou rostlinku bezu. Proto se i vy nebojte ho umístit do vaší zahrady. Bez je výjimečný i tím, že lze jeho dary využít hned dvakrát do roka. Léčivé účinky má totiž nejen jeho květ, ale i jeho pozdější plody. Květy je radno usušit a mít je nachystané na zimní nachlazení do zásoby. Z čerstvých pak je osvěžující domácí limonáda nebo bezová šťáva taktéž na horší časy. Z květů, mouky, mléka a vajíčka je možné si připravit kosmatici, což jsou osmažené květy v těstíčku, které lze upravit naslano či nasladko. Z plodů černého bezu je možné si uvařit povidla nebo bezinkový likér, který se užívá k léčbě bolestí zad či revmatismu. Výhonky bezu se používaly na bolesti zubů, mladé lístky se spolu s ječnou moukou přikládaly na popáleniny a na rány způsobené pokousáním vzteklého psa. Černý bez dříve lidé vysazovali blízko chlévů, protože věřili, že zahání dobytčí mor. Na Slovensku se z bezového dřeva vyrábí tradiční hudební nástroje – fujary. Lze ho také využít k výrobě exotického hudebního nástroje didgeridoo pomocí technologie klasického ručního vrtání.

Rodová lípa srdčitá (malolistá)

Českým národním stromem se lípa nestala bezdůvodně, byla už posvátným stromem Slovanů, kteří jistě věděli, za co je ji třeba uctívat. Lípy, které si lidé často volili za rodové stromy, měly i praktickou úlohu – podobně jako keře bezu chránily hospodářství před bleskem (fungovaly jako hromosvod) a plnily funkci dnešních pergol a altánů – v parném létě poskytovaly blahodárný stín a také skýtaly úkryt před deštěm. Lidé věřili, že dokud rodový strom nezahyne, nevymře ani rod, a protože nebyly tyto stromy kácené pro dřevo, dožívaly se úctyhodného věku. I z toho důvodu najdeme mezi většinou nejstarších památných stromů právě ty rodové. Některé jsou více jak 500leté, velkolisté lípy se dožívají až 1000 let. Rodové lípy obvykle získávaly svá jména po majitelích usedlostí. Lípa je ceněna nejen pro své léčivé účinky obsažené v květech a listech, ale rovněž pro lipové dřevo, které je měkké, lehké a poddajné, a proto je často využíváno řezbáři a také se z něj vyrábí užitkové předměty – zejména misky, lžíce a podobně. Neméně často se používá i k výrobě hudebních nástrojů. Není od věci si nasušit lipové květy do zásoby na zimní období, protože samotný lipový čaj nebo v kombinaci s dalšími bylinami (například hluchavkou a bezem) slouží jako skvělý pomocník v boji proti nachlazení a kašli, kde uvolňuje hleny, či na uklidnění nervů. Pomáhá i proti křečím či při horečce, jelikož podporuje pocení, a dokonce i snižuje krevní tlak. Navíc se užívá při potížích s ledvinami a močovým měchýřem. Když lipové listy spaříme vodou a smícháme s vínem, můžeme je použít jako obklady při popáleninách a svalových křečích. Ze samotných lipových květů se vyrábí též víno. V lidovém léčitelství je vysoce ceněný lipový med, který má díky nektaru sesbíranému včelami z lipových květů svou specifickou nezaměnitelnou vůni. Zužitkovává se i lipové lýko, a to v dnešní době zejména v košíkářství a při výrobě dekorací.

Až příště půjdete kolem starých lipek v okolí, zkuste nasát něco z historie, kterou mají v sobě uloženou a která na nás z nich dýchne, když budeme jen trochu pozorní a otevřeme se jejich staleté řeči...