O realizaci
Litvínovice se nacházejí asi pět kilometrů jižně od Českých Budějovic. Původní uliční strukturu přebíjí všemi směry se rozpínající sídelní kaše – zastavěné plochy vznikající developerskou formou zasíťování okolních dosud nezastavěných luk a polí. Kontext místa tedy představuje typický otisk současného masového přístupu k řešení otázky bydlení v rodinných domech v nově vznikajících příměstských čtvrtích. Devizu řešené rohové parcely spatřujeme v její orientaci vůči světovým stranám: jedná se o mírně svažitý pozemek směrem k jihu, který lze zpřístupnit i z ulice ze strany severní. Sedlovou střechu a omezenou výšku domu předepisují vydané regulativy. Morfologie okolí nenabízí významné dálkové průhledy.
Kontrast mezi velikostí parcely (813 m2) a poměrně velkorysým stavebním programem nás vede k logickému – v obdobných čtvrtích však ne zcela běžnému umístění domu: využíváme krajních možností legislativou stanovených minimálních odstupů a objekt usazujeme pouhé dva metry od hranic veřejného prostoru. Z těchto dvou stran však nenavrhujeme oplocení. Domníváme se, že tak úzký pruh mezi plotem a domem nepřináší tolik pozitiv, jako rozšíření veřejného prostoru až k samotné zdi domu. Ulice tak získává plochu navíc – místo pro lokální zeleň, pro lavičku, pro hry dětí, pěknou výdlažbu, pro rychlé zaparkování vozidla mimo těleso komunikace. Využitím krajních možností usazení domu nabývá na dimenzi i soukromá zahrada, která z protilehlé jižní strany na objekt navazuje. Půdorysně se dům nejvíce podobá písmenu „T“ vepsanému do nepravoúhlého čtyřúhelníku (polygonu) s jedním zaobleným rohem. Kratší z jeho dvou ramen zabírá garáž, dílna, technické zázemí a vstup se šatnou, umývárnou a toaletou. Projít ze zádveří do samotného nitra domu znamená protáhnout se pomyslným „uchem jehly“ a následně sejít po pěti schodech do rozevírajícího se hlavního obytného prostoru, jehož výška dosahuje ve hřebeni pultového stropu přes čtyři metry. Kuchyň, jídelnu a obývák od sebe oddělují jen vložené nábytkové prvky. Požadavek maximální vzdušnosti a nestísněnosti umocňují i velká bezrámová okna spojující skrze krytou venkovní lodžii interiér se zahradou. Přes společnou centrální šatnu lze vstoupit do dvou dětských pokojů (orientovaných také na jih), koupelny, pracovny a ložnice. Poslední dvě jmenované místnosti se v celé své šíři otevírají francouzskými okny do venkovního átria – jakéhosi mikrosvěta, který od veřejného prostoru ulice odděluje jen 2,5 metru vysoká zeď. Ta nabízí 100% soukromí a předurčuje prostor například k instalaci houpací sítě, venkovní vany či sprchy. Slunce odrážející se o její zaoblený roh propůjčuje átriu příjemnou atmosféru už od samého brzkého rána. Zatímco interiér počítá s využitím řemeslných nábytkových prvků, přírodních materiálů i barev, vnějšímu výrazu domu přispívá určitá střízlivost – absence detailu (střešní plášť bez přesahu, omítka bez soklu, okno bez rámu). Jistá forma askeze – minimalizmu je v tomto případě odpovědí na v okolí všudypřítomnou přesycenost.
Obrázky
